Ohněm a mečem | Henryk Sienkiewicz
Odeon, 1986, přeložila Vendulka Zaplatalová, ISBN: 01-030-86
1. Stojí tato kniha za čtenářovu pozornost?
Ano — zejména pokud má čtenář rád velké historické vyprávění, v němž se osobní osudy prolínají s dramatickými dějinami. Román Ohněm a mečem ukazuje vypravěčskou metodu, kterou Sienkiewicz později proslavil i v románu Quo vadis. Autor dokáže čtenáře provést složitým historickým světem prostřednictvím dramatického příběhu, často milostného, který se stává osou vyprávění. Díky němu se minulost nejeví jako soubor faktů, ale jako živá zkušenost.
Děj románu se odehrává v polovině 17. století v prostoru Republika obou národů, rozsáhlého státu sahajícího od Baltského moře až k černomořským stepím. Na jeho východních hranicích vypuká povstání vedené kozáckým hejtmanem Bohdan Chmelnický. Tento konflikt tvoří historickou osu románu.
Sienkiewicz však nezačíná historickým výkladem, nýbrž dramatickou epizodou: hlídka poručíka Jana Skrzetuského v ukrajinské stepi zachrání zraněného jezdce pronásledovaného bandity. Teprve později se ukáže, že zachráněným mužem je právě Chmelnický. Tento moment je typickým příkladem autorovy vypravěčské techniky: velké dějiny vstupují do románu skrze konkrétní lidské setkání.
2. Čím si tuto pozornost zasluhuje?
Hlavní síla románu spočívá v tom, že Sienkiewicz dokáže zhmotnit historickou dobu. Čtenář se nepohybuje v abstraktní rekonstrukci minulosti, ale v živém světě postav, krajin, bitev a emocí.
Stejně jako v Quo vadis stojí v centru příběhu milostná zápletka. Skrzetuski se zamiluje do krásné Heleny Kurcewiczówny, která jeho city opětuje. Jejich vztah však komplikuje skutečnost, že Helena je zaslíbena kozáckému vůdci Jurku Bohunovi. Rivalita mezi Skrzetuským a Bohunem tak získává dvojí rozměr: je osobním konfliktem dvou mužů a zároveň symbolizuje střet dvou světů – polsko-litevské aristokratické republiky a kozácké stepi.
Jakmile vypukne válka, osobní příběh se prolíná s velkými dějinami. Povstalecké armády kozáků, podporované krymskými Tatary, ničí města a vesnice republiky. Skrzetuski se spolu se svými přáteli – výřečným Zagłobou, obrovitým litevským rytířem Longinem Podbipiętou a legendárním šermířem Michałem Wołodyjowským – účastní vojenských tažení i dramatických bitev.
Sienkiewicz zde využívá princip, který je pro jeho tvorbu typický: velký historický konflikt je vždy vyprávěn skrze individuální osudy. V antickém Římě v Quo vadis sledujeme střet pohanského impéria a rodícího se křesťanství; v Ohněm a mečem jde o střet mezi republikou polsko-litevské šlechty a kozáckým světem stepí.
3. Jakému typu čtenáře je tato próza určena?
Román ocení především čtenář, který má rád epické historické vyprávění plné dobrodružství, bitev a výrazných postav. Ohněm a mečem lze v jistém smyslu označit za "polský protějšek" velkých národních epických příběhů.
Tato paralela připomíná například svět Pán prstenů od J. R. R. Tolkien. Tolkien vytváří svět zcela fiktivní, zatímco Sienkiewicz pracuje s konkrétními dějinami. Podobnost spočívá spíše v funkci příběhu pro kolektivní imaginaci.
Sienkiewicz psal svou trilogii (Ohněm a mečem – Potopa – Pan Wołodyjowski) v době, kdy Polsko jako stát neexistovalo. Po třech děleních v 18. století bylo rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Literatura tehdy plnila zvláštní úkol: uchovávat historickou paměť a národní identitu.
Právě proto Sienkiewicz vytvořil epický svět, v němž se minulost mění v mytický prostor národní paměti. Postavy jako Skrzetuski, Wołodyjowski nebo Zagłoba se postupně staly součástí polské kulturní imaginace podobně, jako jsou Aragorn, Gandalf nebo Frodo součástí imaginace anglofonního světa.