Ohněm a mečem | Henryk Sienkiewicz : román polských dějin

Henryk Sienkiewicz proslul románem Quo vadis, ale jeho vypravěčská metoda je patrná už v dřívější historické trilogii, jejíž první díl představuje román Ohněm a mečem (Ogniem i mieczem, 1884). V obou případech autor ukazuje mimořádnou schopnost: dokáže čtenáře provést složitým historickým světem prostřednictvím dramatického příběhu, často milostného, který slouží jako osa vyprávění. Díky němu se minulost nejeví jako soubor faktů, ale jako živá zkušenost.

V Quo vadis je tímto průvodcem milostný příběh římského aristokrata Marka Vinicia a křesťanky Lygie. Skrze jejich vztah čtenář vstupuje do světa Neronova Říma, poznává jeho společenské struktury, jeho přepych i krutost a zároveň sleduje střet dvou civilizací – pohanského impéria a rodícího se křesťanství.

Stejný princip funguje i v románu Ohněm a mečem, i když historický rámec je zcela odlišný. Děj se odehrává v polovině 17. století v rozsáhlém prostoru Republiky dvou národů, státu, který vznikl spojením Polského království a Litevského velkoknížectví. Tento stát se tehdy rozprostíral od Baltského moře až po černomořské stepi. Na jeho jižních hranicích žili kozáci, svobodní bojovníci pravoslavného vyznání, kteří se dlouhodobě cítili politicky i sociálně znevýhodněni. Když jejich požadavky na uznání nebyly vyslyšeny, vypuklo povstání vedené Bohdanem Chmelnickým. Tento konflikt, který zasáhl celé východní oblasti republiky, tvoří historickou osu románu.

Sienkiewicz však nezačíná historickým výkladem, ale dramatickou epizodou. Jedné noci v nekonečné ukrajinské stepi zachrání hlídka poručíka Jana Skrzetuského zraněného jezdce pronásledovaného bandity. Skrzetuski netuší, koho má před sebou. Muž se mu představí jako Bohdan Chmelnický. Teprve později vyjde najevo, že právě zachránil vůdce povstání, které zanedlouho zachvátí celé pohraničí.

Tento moment je typickým příkladem Sienkiewiczovy vypravěčské techniky. Velké dějiny se neobjevují jako abstraktní události, ale vstupují do románu skrze konkrétní lidské setkání. Čtenář tak vstupuje do historické situace postupně, prostřednictvím osudů jednotlivých postav.

Podobně jako v Quo vadis stojí v centru románu milostný příběh. Skrzetuski se zamiluje do krásné Heleny Kurcewiczówny, která jeho city opětuje. Jejich vztah však komplikuje skutečnost, že Helena je zaslíbena jinému muži – kozáckému vůdci Jurku Bohunovi. Bohun je jednou z nejdramatičtějších postav románu: vášnivý, hrdý a nespoutaný bojovník, který se brzy stane jedním z hlavních aktérů kozáckého povstání. Rivalita mezi Skrzetuským a Bohunem tak získává dvojí rozměr. Je osobním konfliktem dvou mužů, ale zároveň symbolizuje střet dvou světů: polsko-litevské šlechty a kozácké stepi.

Jakmile vypukne válka, osobní příběh se prolíná s velkými dějinami. Povstalecké armády kozáků, posílené krymskými Tatary a podporované Osmanskou říší, se valí na sever a ničí města i vesnice republiky. Polská politická reprezentace reaguje pomalu a váhavě, zatímco kníže Jeremiáš Wiśniowiecki se snaží s omezenými silami zastavit postup povstalců. Skrzetuski se spolu se svými přáteli – mazaným a výřečným Zagłobou, obrovitým litevským rytířem Longinem Podbipiętou a věrným vojákem Michałem Wołodyjowským – účastní mnoha bitev a vojenských tažení. Zároveň však pokračuje v osobním boji o Helenu, kterou Bohun unesl.

V těchto epizodách se znovu ukazuje paralela s Quo vadis. Sienkiewicz vždy staví velký historický konflikt vedle individuálního osudu. V antickém Římě je to střet mezi pohanským impériem a křesťanstvím, v Ohněm a mečem střet mezi polsko-litevskou aristokratickou republikou a kozáckým světem stepí. V obou případech však čtenář vstupuje do tohoto konfliktu skrze příběh lidí, jejichž vášně, lásky a rivality dávají dějinám konkrétní podobu.

Právě tato schopnost "zhmotnit dobu" je jedním z hlavních důvodů Sienkiewiczova úspěchu. Historie v jeho románech není abstraktní konstrukcí, ale světem plným konkrétních postav, krajin, bitev a emocí. Čtenář má pocit, že se pohybuje uprostřed živé reality – mezi římskými patricii, prvními křesťany, kozáckými jezdci nebo polskými šlechtici.

Z tohoto hlediska představují Ohněm a mečem a Quo vadis dvě různé varianty téže vypravěčské strategie. Sienkiewicz dokázal historický román proměnit v epické vyprávění, které spojuje dobrodružství, milostný příběh a velké dějiny. Díky tomu se jeho romány čtou nejen jako literární rekonstrukce minulosti, ale především jako živé příběhy o lidech, kteří se ocitli uprostřed dějin.

Román Ohněm a mečem lze také v jistém smyslu nazvat "polským Pánem prstenů". Tolkien sice vytváří svět zcela fiktivní. Sienkiewicz naproti tomu pracuje s konkrétními dějinami – s kozáckým povstáním Bohdana Chmelnického, s konfliktem na východní hranici Republiky dvou národů a s politickými i náboženskými napětími tehdejší Evropy. Podobnost s Pánem prstenů mě napadla spíš  z hlediska funkce příběhu pro kolektivní imaginaci národa. 

Sienkiewicz psal svou trilogii v době, kdy Polsko jako stát neexistovalo. Po třech děleních v 18. století bylo rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Literatura tak měla zvláštní úkol: uchovávat historickou paměť a národní identitu. Právě v tomto kontextu vzniká trilogie Ohněm a mečem – Potopa – Pan Wołodyjowski.

Sienkiewicz zde vytvořil epický svět, v němž se minulost mění v mytický prostor národní paměti. Polská šlechta, kozácké stepi, hrdinské bitvy, přátelství a oběť – to vše tvoří obraz společnosti, která je vystavena katastrofě, ale zároveň dokáže vzdorovat. Postavy jako Skrzetuski, Wołodyjowski nebo Zagłoba se postupně staly součástí polské kulturní imaginace podobně, jako jsou Aragorn, Gandalf nebo Frodo součástí imaginace anglofonního světa.