Lion Feuchtwanger - Trilogie Josefa Flavia

Začít číst trilogii Josefa Flavia od Feuchtwangera může vyžadovat určitou míru otrlosti, zejména pokud čtenář nemá předchozí znalosti tématu. Na mě první díl, Židovská válka, pokukoval z knihovny už pěkných pár let, a tak jsem si řekl, že to zkusím — jeho Židovka z Toleda byla přece skvělá.

Po prvních třiceti či čtyřiceti poněkud krkolomných stránkách jsem byl natolik vtažen do děje, že jsem si na Knihobotu okamžitě objednal zbývající dva díly. A za tři týdny, kdy všechny ty postavy "bydlely" v mé mysli, jsem si na ně zvykl tak, že se mi po nich teď stýská.

Proč by dnes měl někdo číst třísvazkový román o římském historikovi, Židovi Josefu ben Matitjahu (Flaviovi), z období vlády Flaviovců? Třeba proto, že jej napsal Feuchtwanger. Jeho historický román tedy rozhodně není jen historický. Podobně jako díla Stefana Zweiga je nadmíru aktuální — nejen pro dobu, v níž autor žil, ale obecně nadčasově.

Hlavní hrdina, Josef, se zdá být ztělesněním průměrného člověka. Je chytrý, ctižádostivý, ješitný, se zřetelnými sklony k sobectví. Ať se snaží sebevíc, ať se — v domnění, že je vyvolený — pokouší povznést nad vlastní potřeby a pomoci "svým", nakonec téměř vždy upřednostní vlastní blaho před blahem ostatních. A přesto, jakkoli by bylo lákavé ho odsoudit, Feuchtwangerova schopnost psychologického vhledu čtenáři jednoduché soudy znemožňuje.

První román, Židovská válka, přirozeně seznamuje čtenáře s postavami, s nimiž se bude setkávat po celé trilogii, a soustředí se na události, které předcházely první židovsko-římské válce (66–73 n. l.). Končí vyvrcholením konfliktu, který obě strany svedly a protrpěly. Je patrné, že Feuchtwanger tento díl zamýšlel jako parabolu k událostem v Německu, kde sílil odpor vůči Židům. V Judeji vede k povstání řada scén, v nichž se Římané o Židech vyjadřují povýšeně a považují je za pověrčivé barbary. Autor však není jednostranný: nestraní ani Židům, ani Římanům. Židé mají stejné slabosti jako Římané; od cynických dobyvatelů je odlišuje především víra v jediného, neviditelného Boha.

Příznačný název druhého dílu, Synové, předznamenává jeho téma. Josefus je nyní vlivným a slavným mužem — císařovým přítelem a důvěrníkem, uznávaným spisovatelem, autorem díla Židovská válka. Přesto je mnohými vnímán pouze jako "císařův Žid". Na rozdíl od prvního dílu zde dochází k výrazné interiorizaci konfliktu: velká část děje se odehrává v Josefově nitru. Váhá, zda přijmout své kořeny a náboženství, nebo se ještě těsněji přimknout k římským zvykům. Přestože je tento román tvořen spíše slovy než činy, nabízí odtažitější, ale jasnější pohled na Josefovy ambice — vůči sobě samému i vůči synům.

Právě vztah k synům odráží jeho vnitřní rozpor. Touží je vychovat v židovské víře, aby uskutečnili to, o co on sám celý život usiluje: jakousi syntézu řecko-římské a židovské tradice, formu tehdejšího kosmopolitismu. Jeho židovství jej však odcizuje jak řecké manželce, tak synovi, který židovskou víru považuje za ponižující — podobně jako sám Feuchtwanger ve svém mládí.

Finále trilogie, Země zaslíbená, pro mě bylo srdcervoucí už proto, že se blížilo loučení s postavami, které jsem si během těch týdnů oblíbil. Je to díl, v němž Josef konečně popouští uzdu všemu, co v něm vřelo od chvíle, kdy poprvé přijel do Říma. Z opatrného, spíše pokorného muže se stává Žid vzdorující despotické vládě Domiciána.

Feuchtwanger zde místy opakuje motivy z předchozích dílů, což však nesnižuje dynamiku vyprávění. Napětí totiž vytváří především očekávání, že Josefus — jakmile se situace zdánlivě urovná — opět učiní krok, který postavení Židů zkomplikuje. Naplno se zde projevuje autorova schopnost psát silné dialogy: střety názorových pólů, kulturních prostředí a hodnotových systémů, v nichž mají obě strany přesvědčivé argumenty.

Na pozadí trilogie se čtenář postupně seznamuje se třemi císaři z rodu Flaviovců — Vespasiánem a jeho syny Titem a Domiciánem. Detailně poznává reálie starověkého Říma i Judeje a sleduje, jak Feuchtwanger do tohoto světa zasazuje rodící se křesťanství spolu s mesiášským mýtem Ježíše Krista.

Josefův život je trvale poznamenán nejistotou, protože se snaží být "dvojím občanem" — Říma i Judeje. V očích jedněch je Římanem, v očích druhých Židem, nikdy však plně obojím. Když se k moci dostává Domicián a vše, čeho Josef za léta dosáhl, se začíná rozpadat, jeví se jeho celoživotní dílo jako marné. Zvlášť ve chvíli, kdy se vrací do Judeje a zjišťuje, že se mu vyhýbají obě strany — Římané i Židé, kteří v něm stále vidí zrádce.

Je těžké nevidět v tom odraz Feuchtwangerova vlastního osudu. Po nástupu nacistů přišel o německé občanství; zůstala mu jeho židovská identita, kterou v mládí nepřijal bez vnitřních pochybností. Nevědomost a neopodstatněný strach okolí vyvolávaly ostych a odpor — podobně jako u Josefových synů.

Feuchtwanger ve všech třech dílech nic nepřikrášluje ani nepřehání. Nabízí výklad dějin, který v době vzniku trilogie rezonoval s jeho současníky a může rezonovat i dnes. Možná nejde o přesný Josefův životopis ani o bezchybnou historickou studii, ale to není podstatné. Skutečnou hodnotu díla tvoří filozoficko-společenské diskuse, úvahy a vhledy do toho, co bylo — a co stále je.

Za zmínku stojí i překlad Valtera Feldsteina, který považuji za skutečně vynikající.

Židovská válka, Synové, Zaslíbená země, Svoboda, 1968, přeložil Valter Feldstein