Henryk Sienkiewicz – Quo vadis | Román o střetu dvou světů

Jsou knihy, které otřesou čtenářem jen tehdy, když na ně narazí ve správný okamžik. Ne proto, že by přinášely nové informace, ale proto, že náhle dokážou staré věci ukázat v novém světle. Takovou zkušenost jsem měl při četbě historického románu Quo vadis Henryka Sienkiewicze.

Román, který vyšel roku 1896, patří k největším mezinárodním úspěchům evropské literatury. Byl přeložen do desítek jazyků a výrazně přispěl k tomu, že Henryk Sienkiewicz obdržel roku 1905 Nobelovu cenu za literaturu. Často se vysvětluje jeho popularita jednoduchým způsobem: exotické prostředí antického Říma, dramatický milostný příběh a krvavé pronásledování křesťanů vytvářejí silné a čtenářsky přitažlivé vyprávění. Takové vysvětlení je však jen částečné.

Sienkiewicz totiž nevytváří pouhou historickou dekoraci. Řím císaře Nerona rekonstruuje jako hodnotově odlišný svět. Je to civilizace mimořádně mocná, ale zároveň vyčerpaná vlastním přepychem. Veřejný život je formován spektáklem a násilím, moc je spojena s kultem císaře a společenský řád stojí na pevné hierarchii. Tento svět není pouhou kulisou děje. Určuje horizont jednání postav a formuje jejich rozhodnutí. Právě zde se ukazuje základní princip historického románu: individuální osud postav nelze oddělit od historického prostředí, které jej utváří.

Základní dramatická linie románu spočívá ve střetu dvou hodnotových systémů. Na jedné straně stojí svět pozdního římského impéria – civilizace fascinující svou organizací a kulturou, ale zároveň podkopaná cynismem a brutalitou. Na straně druhé stojí malé společenství prvních křesťanů, které přináší radikálně odlišné chápání člověka. Křesťanství zde není zobrazeno jako instituce, ale jako nový způsob myšlení: přináší pojem univerzální důstojnosti, myšlenku oběti a víru v společenství, které přesahuje společenské rozdíly. Právě tato ideová konfrontace dává románu jeho hlubší strukturu.

Konflikt mezi těmito dvěma světy prochází celým příběhem. Odráží se ve vztahu Marka Vinicia a Lygie, v postavě apoštola Petra i v tragicky ironické figuře Petronia, aristokrata, který stojí na hranici mezi elegantním světem římské kultury a morální prázdnotou, jež tento svět postupně rozežírá. Řím v románu není jen místem děje; je civilizací na prahu proměny.

Právě zde se ukazuje nadčasovost románu. Není to proto, že by bylo možné mechanicky srovnávat Neronovu tyranii s dnešní politikou. Historické situace jsou nesrovnatelné. Román je aktuální jiným způsobem. Ukazuje podstatu člověka jako jedince i jako součásti davu. Sienkiewicz velmi přesně zachycuje, jak snadno může být lidská masa ovládána strachem, zlobou nebo touhou po odplatě. Současně však ukazuje i opačný pól: sílu solidarity, milosrdenství a osobní oběti. V tomto napětí mezi brutalitou a soucitem spočívá skutečná energie románu.

Z dnešního pohledu je zvlášť zajímavé, že román zachycuje křesťanství v okamžiku jeho zrodu. Ne jako instituci spojenou s mocí, ale jako malé společenství lidí, kteří sdílejí víru v rovnost všech lidí před Bohem. Moderní čtenář, který si dnes často spojuje křesťanství především s pozdější historií církve, zde vidí jiný obraz: víru v její nejranější, téměř revoluční podobě.

Vedle této ideové roviny je Quo vadis zároveň mimořádně silné jako vyprávění. Sienkiewicz kombinuje historickou rekonstrukci s dramatickou kompozicí, která střídá velké politické události s osobními konflikty. Román tak dokáže vyvolat široké spektrum emocí: fascinaci velkolepostí římské civilizace, odpor ke krutosti jejích spektáklů i soucit s pronásledovanými postavami. Právě tato schopnost střídání emocí vysvětluje, proč román dokáže strhnout nejen literárního historika, ale i běžného čtenáře.

V tomto smyslu je Quo vadis příkladem historického románu v pravém slova smyslu. Minulost zde není dekorací ani exotickým pozadím. Je to svět, který je od našeho zásadně odlišný a který formuje jednání postav. Právě tato jinakost – historická distance – činí z románu skutečný historický román.

Řím v Sienkiewiczově podání není jen kulisou velkého příběhu. Je civilizací stojící na prahu zásadní proměny. A právě v tomto okamžiku střetu starého a nového vzniká román, který dokáže čtenáře oslovit i více než sto let po svém vzniku.