Miláček | Guy de Maupassant 

Miláček, Odeon, 1972, přeložil Břetislav Štorm, edice SNKLU, ISBN: 01-024-72

Žijeme v době, kdy je oportunismus téměř součástí návodu k přežití. Kariéra je projekt. Vztahy jsou kapitál. Viditelnost je moc. V takovém prostředí by se mohlo zdát, že Miláček už nemá čím překvapit. A přece překvapuje.

Maupassant v Georgesovi Duroyovi vytvořil symbol nezkrotné touhy po vzestupu, kariérismu bez svědomí a oportunismu bez iluzí. Cesta od Duroy k Du Roy vede přes mrtvoly – a přes postel. Využívá slabosti druhých, především citů. Jazyk, tělo, vztahy – všechno je pro Miláčka prostředek.

« Toutes les femmes sont des filles, il faut s'en servir et ne rien leur donner de soi. »¹

Z úspěšného symbolu se však časem stal archetyp. Symbol patří své době. Archetyp vstupuje do kolektivní zkušenosti. Přestává být figurou pařížské společnosti 19. století a stává se vzorcem jednání, který přežívá kulisy. Svět novin, salonů a budoárů – nebo dnešní korporát a síť kontaktů. Mechanismus je týž.

Duroy dnes nepůsobí skandálně. Působí známě. Je produktem své doby: takového člověka společnost nejen umožňuje, ale dokonce odměňuje.

Maupassant Duroye nepsychologizuje. Nepitvá jeho nitro. Předvádí jej. Sleduje jeho pohyb vzhůru jako sled transakcí. Každý vztah je investice. Každý článek je krok na další stupeň. Kompozice románu je utvářena samotným Duroyovým postupem.

Druhá četba: nový hlas

Při druhém čtení, s odstupem let, jsem si však všiml jiného hlasu. Nikoliv hlasu Duroyova ani vypravěčova. Hlasu autorova. Ten jsem tehdy nevnímal – možná proto, že i pro mě byla smrt ještě vzdálenou abstrakcí.

Tento hlas je skryt v dlouhém monologu Norberta de Varenne a vrací se ve scéně Forestierova umírání. Román se zde náhle zastaví. Kariérní vertikála je přerušena horizontem konečnosti.

De Varenne mluví bez patosu o stárnutí, úbytku sil a blížící se smrti. Za úspěchem nachází prázdnotu. Vzestup a úpadek jsou dvě fáze téhož pohybu. Forestierovo umírání tuto perspektivu konkretizuje: úspěch ani moc zde poslední slovo nemají.

Maupassant Duroye nekritizuje. Nemoralizuje. Nechává jej dokonce vyhrát. Do textu vstupuje jen na krátké okamžiky – a ty stačí, aby celý mechanismus vzestupu přehodnotil z perspektivy konečnosti. Autor vnáší do románu ironický odstup. Je to ironie, s níž smrt pohlíží na lidské ambice.

Miláček tak není jen studií oportunismu. Je románem konečnosti. Archetyp vzestupu je postaven proti vědomí smrti.

Společenští oportunisté v literatuře a filmu

Duroy se řadí do celé linie postav, které ztělesňují vzestup skrze přizpůsobivost:

Julien Sorel – Červený a černý
Ambice bez původu. Čte společenskou strukturu restaurace a snaží se ji využít. Vzestup skrze přizpůsobení i kalkul.

Eugène de Rastignac – Lidská komedie
Učí se pravidla Paříže. Ještě váhá mezi svědomím a kariérou – ale systém přijímá.

Lucien de Rubempré – Ztracené iluze
Talent, který se prodává. Oportunismus zde přechází až v sebezničení.

Barry Lyndon – Štěstí Berryho Lyndona
Sociální maskování jako strategie. Vzestup skrze manželství a manipulaci.

Becky Sharpová – Jarmark marnosti
Femininní varianta téhož typu: inteligence bez majetku, společenská hra bez skrupulí.

Přijetí románu: úspěch, pohoršení, nepohodlí

Guy de Maupassant vydal Miláčka roku 1885. Román měl okamžitý čtenářský úspěch – během prvního roku vyšel v několika vydáních. To samo o sobě nepřekvapuje: text nabízí politiku, tisk, erotiku i kariéru.

Rozpaky však vyvolal závěr. Duroy není potrestán. Naopak – román končí jeho triumfem v kostele Madeleine. Poslední věta jej ukazuje, jak už přemýšlí o další ženě:

« Il se sentait prêt à recommencer. »²

Tento otevřený konec bez morální sankce byl pro část dobové kritiky problematický. V kontextu naturalismu – například u Émila Zoly – bývá kariérní a morální exces vykoupen pádem (Zabiják, Nana). Maupassant tento model odmítá.

V eseji Le Roman (1888) píše:

« L'écrivain n'a pas à juger ses personnages. »³

Tato estetika neintervence vysvětluje, proč román neobsahuje výslovný odsudek. Hodnotící funkci má pouze ironický tón.

Poznámky

¹ "Každá žena je dívka – ty je třeba využít ale ze sebe jim nic nedávat"

² "Cítil se připraven začít znovu."

³ "Spisovatel nemá soudit své postavy."

Teorie a kontexty: Maupassantova poetika románu