Josefus Flavius | Lion Feuchtwanger

Trilogie Josefa Flavia: Židovská válka, Synové, Zaslíbená země, Svoboda, 1968, přeložil Valter Feldstein

Začít číst trilogii Josefa Flavia od Feuchtwangera může vyžadovat určitou míru otrlosti, zejména pokud čtenář nemá předchozí znalosti tématu. Na mě první díl, Židovská válka, pokukoval z knihovny už pěkných pár let, a tak jsem si řekl, že to zkusím — jeho Židovka z Toleda byla přece skvělá.

Po prvních třiceti či čtyřiceti poněkud krkolomných stránkách jsem byl natolik vtažen do děje, že jsem si na Knihobotu okamžitě objednal zbývající dva díly. A za tři týdny, kdy všechny ty postavy "bydlely" v mé mysli, jsem si na ně zvykl tak, že se mi po nich teď stýská.

Proč by dnes měl někdo číst třísvazkový román o římském historikovi, Židovi Josefu ben Matitjahu (Flaviovi), z období vlády Flaviovců? Třeba proto, že jej napsal Feuchtwanger. Jeho historický román tedy rozhodně není jen historický. Podobně jako díla Stefana Zweiga je nadmíru aktuální — nejen pro dobu, v níž autor žil, ale obecně nadčasově.

Hlavní hrdina, Josef, se zdá být ztělesněním průměrného člověka. Je chytrý, ctižádostivý, ješitný, se zřetelnými sklony k sobectví. Ať se snaží sebevíc, ať se — v domnění, že je vyvolený — pokouší povznést nad vlastní potřeby a pomoci "svým", nakonec téměř vždy upřednostní vlastní blaho před blahem ostatních. A přesto, jakkoli by bylo lákavé ho odsoudit, Feuchtwangerova schopnost psychologického vhledu čtenáři jednoduché soudy znemožňuje.

První román, Židovská válka, přirozeně seznamuje čtenáře s postavami, s nimiž se bude setkávat po celé trilogii, a soustředí se na události, které předcházely první židovsko-římské válce (66–73 n. l.). Končí vyvrcholením konfliktu, který obě strany svedly a protrpěly. Je patrné, že Feuchtwanger tento díl zamýšlel jako parabolu k událostem v Německu, kde sílil odpor vůči Židům. V Judeji vede k povstání řada scén, v nichž se Římané o Židech vyjadřují povýšeně a považují je za pověrčivé barbary. Autor však není jednostranný: nestraní ani Židům, ani Římanům. Židé mají stejné slabosti jako Římané; od cynických dobyvatelů je odlišuje především víra v jediného, neviditelného Boha.

Příznačný název druhého dílu, Synové, předznamenává jeho téma. Josefus je nyní vlivným a slavným mužem — císařovým přítelem a důvěrníkem, uznávaným spisovatelem, autorem díla Židovská válka. Přesto je mnohými vnímán pouze jako "císařův Žid". Na rozdíl od prvního dílu zde dochází k výrazné interiorizaci konfliktu: velká část děje se odehrává v Josefově nitru. Váhá, zda přijmout své kořeny a náboženství, nebo se ještě těsněji přimknout k římským zvykům. Přestože je tento román tvořen spíše slovy než činy, nabízí odtažitější, ale jasnější pohled na Josefovy ambice — vůči sobě samému i vůči synům.

Právě vztah k synům odráží jeho vnitřní rozpor. Touží je vychovat v židovské víře, aby uskutečnili to, o co on sám celý život usiluje: jakousi syntézu řecko-římské a židovské tradice, formu tehdejšího kosmopolitismu. Jeho židovství jej však odcizuje jak řecké manželce, tak synovi, který židovskou víru považuje za ponižující — podobně jako sám Feuchtwanger ve svém mládí.

Finále trilogie, Země zaslíbená, pro mě bylo srdcervoucí už proto, že se blížilo loučení s postavami, které jsem si během těch týdnů oblíbil. Je to díl, v němž Josef konečně popouští uzdu všemu, co v něm vřelo od chvíle, kdy poprvé přijel do Říma. Z opatrného, spíše pokorného muže se stává Žid vzdorující despotické vládě Domiciána.

Feuchtwanger zde místy opakuje motivy z předchozích dílů, což však nesnižuje dynamiku vyprávění. Napětí totiž vytváří především očekávání, že Josefus — jakmile se situace zdánlivě urovná — opět učiní krok, který postavení Židů zkomplikuje. Naplno se zde projevuje autorova schopnost psát silné dialogy: střety názorových pólů, kulturních prostředí a hodnotových systémů, v nichž mají obě strany přesvědčivé argumenty.

Na pozadí trilogie se čtenář postupně seznamuje se třemi císaři z rodu Flaviovců — Vespasiánem a jeho syny Titem a Domiciánem. Detailně poznává reálie starověkého Říma i Judeje a sleduje, jak Feuchtwanger do tohoto světa zasazuje rodící se křesťanství spolu s mesiášským mýtem Ježíše Krista.

Josefův život je trvale poznamenán nejistotou, protože se snaží být "dvojím občanem" — Říma i Judeje. V očích jedněch je Římanem, v očích druhých Židem, nikdy však plně obojím. Když se k moci dostává Domicián a vše, čeho Josef za léta dosáhl, se začíná rozpadat, jeví se jeho celoživotní dílo jako marné. Zvlášť ve chvíli, kdy se vrací do Judeje a zjišťuje, že se mu vyhýbají obě strany — Římané i Židé, kteří v něm stále vidí zrádce.

Je těžké nevidět v tom odraz Feuchtwangerova vlastního osudu. Po nástupu nacistů přišel o německé občanství; zůstala mu jeho židovská identita, kterou v mládí nepřijal bez vnitřních pochybností. Nevědomost a neopodstatněný strach okolí vyvolávaly ostych a odpor — podobně jako u Josefových synů.

Feuchtwanger ve všech třech dílech nic nepřikrášluje ani nepřehání. Nabízí výklad dějin, který v době vzniku trilogie rezonoval s jeho současníky a může rezonovat i dnes. Možná nejde o přesný Josefův životopis ani o bezchybnou historickou studii, ale to není podstatné. Skutečnou hodnotu díla tvoří filozoficko-společenské diskuse, úvahy a vhledy do toho, co bylo — a co stále je.

Za zmínku stojí i překlad Valtera Feldsteina, který považuji za skutečně vynikající.

Engraving of Flavius Josephus by John Sartain after an original drawing