Guy de Maupassant, Miláček (Bel-Ami)

Miláček, Odeon, 1972, přeložil Břetislav Štorm, edice SNKLU, ISBN: 01-024-72

Žijeme v době, kdy je oportunismus téměř součástí návodu k přežití. Kariéra je projekt. Vztahy jsou kapitál. Viditelnost je moc. V takovém prostředí by se mohlo zdát, že Bel-Ami už nemá čím překvapit. A přece překvapuje.

Maupassant v Georgesovi Duroya vytvořil symbol nezkrotné touhy po vzestupu, kariérismu bez svědomí, oportunismu bez iluzí. Cesta od Duroy k Du Roy vede přes mrtvoly, přes postel. Využívá slabosti druhých – citů.  Jazyk, tělo, vztahy, všechno je pro Miláčka prostředek.

Z úspěšného symbolu se však časem stal archetyp. Symbol patří své době. Archetyp vstupuje do kolektivní zkušenosti. Přestává být figurou pařížské společnosti 19. století a stává se vzorcem jednání, který přežívá kulisy. Svět novin, salony a budoáry – nebo dnešní korporát a síť kontaktů. Mechanismus je týž.

Duroy dnes nepůsobí skandálně. Působí známě. Není výjimkou. Je produktem struktury, která jej umožňuje a odměňuje. V tomto smyslu není Miláček románem o jedinci, ale o systému.

Maupassant Duroye nepsychologizuje. Nepitvá jeho nitro. Předvádí jej. Sleduje jeho pohyb vzhůru jako sled transakcí. Každý vztah je investice. Každý článek krok na další stupeň. Kompozice románu kopíruje vertikálu kariéry.

Druhá četba: nový hlas

Při druhém čtení, s odstupem let, si však všímám jiného hlasu. Ne Duroyova, ne vypravěčova. Hlasu autorova, který jsem tehdy nevnímal – možná proto, že i pro mě byla smrt ještě vzdálenou abstrakcí.

Tento hlas je skryt v dlouhém monologu Norberta de Varenne a vrací se ve scéně Forestierova umírání. Román se zde náhle zastaví. Kariérní vertikála je přerušena horizontem konečnosti.

De Varenne mluví bez patosu o stárnutí, úbytku sil a blížící se smrti. Za úspěchem nachází prázdnotu. Vzestup a úpadek jsou dvě fáze téhož pohybu. Forestierovo umírání tuto perspektivu konkretizuje: úspěch ani moc zde poslední slovo nemají.

Maupassant Duroye nekritizuje. Maupassant nemoralizuje. Nechává jej dokonce vyhrát.  Maupassant vstupuje do textu jen na krátké okamžiky – a ty stačí, aby celý mechanismus vzestupu sám sebe přehodnotil z perspektivy konečnosti. Autor, sám stižený syfilisem, vnáší ironický pohled. Je to ta ironie, se kterou smrt pohlíží na naše ambice.

Miláček tak není jen studií oportunismu. Je románem konečnosti. Archetyp vzestupu je postaven proti vědomí smrti..

Společenští oportunisté v literatuře a filmu

Duroy nestojí osamoceně. Zařadil se do zástupu postav, které ztělesňují vzestup skrze přizpůsobivost:

• Julien Sorel – Červený a černý
  Ambice bez původu. Čte společenskou strukturu restaurace a snaží se ji využít. Vzestup skrze přizpůsobení i kalkul.

• Eugène de Rastignac – Lidská komedie
  Učí se pravidla Paříže. Ještě váhá mezi svědomím a kariérou – ale systém přijímá.

• Lucien de Rubempré – Ztracené iluse
  Talent, který se prodává. Oportunismus zde už přechází v sebezničení.

• Barry Lyndon – Štěstí Berryho Lyndona
  Sociální maskování jako strategie. Vzestup skrze manželství a manipulaci.

• Becky Sharpová – Jarmark marnosti
  Femininní varianta téhož typu: inteligence bez majetku, společenská hra bez skrupulí.

Přijetí románu: úspěch, pohoršení, nepohodlí

Guy de Maupassant vydal Bel-Ami v roce 1885. Román měl okamžitý čtenářský úspěch – během prvního roku několik vydání. To samo o sobě není překvapivé: text nabízí politiku, tisk, erotiku, kariéru.

Rozpaky však vyvolal závěr. Duroy není potrestán. Naopak – román končí jeho triumfem v kostele Madeleine. Poslední věta jej ukazuje, jak už přemýšlí o další ženě

"Il se sentait prêt à recommencer."
("Cítil se připraven začít znovu.")

Tento otevřený konec bez morální sankce byl pro část dobové kritiky problémem. V kontextu naturalismu – například u Émila Zoly – bývá kariérní a morální exces vykoupen pádem (Zabiják, Nana). Maupassant tento model odmítá.

V eseji "Le Roman" (1888) píše:

"L'écrivain n'a pas à juger ses personnages."
("Spisovatel nemá soudit své postavy.")

Tato estetika neintervence vysvětluje, proč román neobsahuje výslovný odsudek. Hodnotící funkci má v románu jen ironizující tón.