Henryk Sienkiewicz – Quo vadis 

Jsou knihy, které vyburcují čtenáře jen tehdy, pokud na ně narazí ve správný okamžik – v určitém momentu či životní etapě, v určitém čtenářském rozpoložení. Takovou zkušenost jsem měl při četbě historického románu Quo vadis Henryka Sienkiewicze.

Román, který vyšel roku 1896, patří k největším mezinárodním úspěchům evropské literatury. Byl přeložen do desítek jazyků a výrazně přispěl k tomu, že Henryk Sienkiewicz obdržel roku 1905 Nobelovu cenu za literaturu. Často se úspěch románu bagatelizuje poukazem na vhodně zvolené prostředí: exotika antického Říma, dramatický milostný příběh a krvavé pronásledování křesťanů vytvářejí silné a čtenářsky přitažlivé vyprávění. Text má všechny předpoklady moderního bestselleru – a proto je dodnes čtenářsky úspěšný.

To, co Sienkiewicz v románu vytváří, však není pouhá historická dekorace pro dobrodružný příběh lásky. Zjevuje se zde Řím císaře Nerona rekonstruovaný jako hodnotově odlišný svět. Je to civilizace mimořádně mocná, ale zároveň vyčerpaná vlastním přepychem. Veřejný život je formován spektáklem a násilím, moc je spojena s kultem císaře a společenský řád stojí na pevné hierarchii. Tento svět není pouhou kulisou děje. Určuje horizont jednání postav a formuje jejich rozhodnutí. Zde se naplňuje základní princip historického románu: individuální osud postav nelze oddělit od historického prostředí, které jej utváří.

Základní dramatická linie románu spočívá ve střetu dvou hodnotových systémů. Na jedné straně stojí svět pozdního římského impéria – civilizace fascinující svou organizací a kulturou, ale zároveň podkopaná cynismem a brutalitou. Na straně druhé stojí malé společenství prvních křesťanů, které přináší radikálně odlišné chápání člověka. V románu ještě křesťanství není institucí; jde o pomalu se šířící nový způsob myšlení. Ve své čisté, neposkvrněné ideji přináší do evropské civilizace pojem univerzální lidské důstojnosti, myšlenku oběti a víru ve společenství zbavené společenských rozdílů. 

Konflikt mezi těmito dvěma světy prostupuje celý příběh. Odráží se ve vztahu Marka Vinicia a Lygie, v postavě apoštola Petra i v tragicky ironické figuře Petronia – aristokrata, který stojí na hranici mezi elegantním světem římské kultury a morální prázdnotou, jež tento svět postupně rozežírá. Postoj Říma k prvním křesťanům - jejich pronásledování - je zkrátka motorem děje. Na tomto konfliktu Sienkiewicz ukazuje podstatu člověka jako jedince i jako součásti davu; zachycuje, jak snadno může být lidská masa ovládána strachem, zlobou nebo touhou po odplatě. Současně však ukazuje i opačný pól: sílu solidarity, milosrdenství a osobní oběti. V tomto napětí mezi brutalitou a soucitem spočívá skutečná energie románu.

Z dnešního pohledu je zvlášť zajímavé, že román zachycuje křesťanství v okamžiku jeho zrodu. Ne jako instituci spojenou s mocí, ale jako malé společenství lidí, kteří sdílejí víru v rovnost všech lidí před Bohem. Moderní čtenář, který si dnes často spojuje křesťanství především s pozdější historií církve, zde může vidět jiný obraz: víru v její nejranější, téměř revoluční podobě.

Řím v Sienkiewiczově podání není jen kulisou velkého příběhu. Je civilizací stojící na prahu zásadní proměny. A právě v okamžiku střetu starého a nového vzniká román, který dokáže čtenáře oslovit i více než sto let po svém vzniku.