Umberto Saba, Ernesto, Einaudi 2014, ISBN‏ : ‎ 978-8858417287

Krátký román Ernesto, který Umberto Saba napsal v posledních letech svého života, patří k nejzvláštnějším textům italské literatury 20. století. Je to dílo nedokončené, dlouho nepublikované a v mnoha ohledech intimní. Přesto – nebo právě proto – představuje jeden z nejodvážnějších pokusů zachytit vznik lidské identity, touhu po lásce i bolest dospívání.

Román byl napsán v roce 1953, kdy už byl Saba starý muž, poznamenaný nemocemi a osobními tragédiemi. Stáří mu sice přineslo veřejné uznání, ale zároveň i řadu těžkostí. Zdravotní stav jeho ženy Liny, která byla po celý život jeho múzou, se zhoršoval a Sabova vlastní psychika byla stále křehčí. Trpěl depresemi, opakovaně byl hospitalizován a v těchto chvílích se vracely i sebevražedné myšlenky.

Právě během jednoho z těchto pobytů v římské nemocnici v létě roku 1953 napsal Saba během krátké doby pět epizod románu Ernesto. Text však zůstal nedokončený. Autor jej svěřil své dceři Linuccii a příteli Carlu Levimu, kterému jej přečetl s jistými obavami. V soukromí o něm mluvil jako o díle "skandálním a nepublikovatelném".

Přesto dobře věděl, že právě zde se uvolňuje cosi hluboce osobního – stará, dlouho potlačovaná vrstva intimity, která se náhle vynořila na povrch, jak říkal s odkazem na Nietzscheho, "na křídlech holubice". Nietzsche a Freud ostatně patřili k duchovním autorům, kteří Sabu formovali nejhlouběji. Román byl nakonec vydán až roku 1975, osmnáct let po básníkově smrti.

Starý básník a dospívající chlapec

Literární kritik Massimo Raffaeli charakterizoval román jako zvláštní dialog mezi dvěma postavami: mezi starým básníkem a dospívajícím chlapcem. Podle něj je Ernesto "vyprávění na hraně", kde se setkává tělo bez slov se slovem člověka, který už tělo nemá. Je to pozoruhodná perspektiva. Saba se ve stáří vrací ke svým sedmnácti letům a pokouší se znovu prožít okamžiky dospívání – první touhy, první zmatky, první bolestná poznání.

Ernesto má stejně jako kdysi autor sedmnáct let a žije v Terstu roku 1898. Nemá otce – ten z rodiny zmizel – a vyrůstá pod přísným dohledem matky. Po konfliktu se školním profesorem je vyloučen z gymnázia a začíná pracovat jako praktikant v malé obchodní firmě.

Tento svět je popisován bez temných tónů klasického románu o dospívání. Saba záměrně opouští dramatickou atmosféru typickou pro některé modernistické romány – například pro rané texty Itala Sveva nebo pro Musilova Törlesse. Místo toho vytváří prostředí lehké, téměř vzdušné. Terst v románu voní vínem a kuchyní, vane jím vítr od Jadranu a nad městem se rozprostírá široké nebe. Atmosféra připomíná poezii Virgilia Giottiho nebo jasné mořské krajiny malíře Bolaffia.

Psychologie dospívání

Jedním z nejpozoruhodnějších rysů románu je způsob, jakým Saba zachycuje psychiku dospívajícího chlapce. Téma prvních erotických zkušeností – včetně zkušeností homosexuálních – je zde podáno bez dramatu a bez senzacechtivosti. Autor nehodnotí ani nesoudí. Do centra vyprávění staví nevinnost a upřímnost adolescenta.

Ernesto je citlivý a dobrý chlapec, který především touží po náklonnosti a po lásce. Jeho vnitřní svět je charakterizován potřebou být pravdivý a sdílet své zkušenosti s matkou. Když se jí svěří se svými činy, nejde o akt vzdoru, ale spíše o výraz hluboké potřeby upřímnosti.

Rozhovor s matkou – paní Celestinou – patří k nejsilnějším momentům románu. Matka si během něj uvědomí, že byla vůči synovi příliš přísná. Nakonec v ní převládne soucit a pochopení. Po počátečním zoufalství přichází úleva a pocit nového začátku. Vypravěč popisuje, že Ernesto se po tomto rozhovoru "cítil znovuzrozený".

Je příznačné, že chlapec s typicky dětským pohledem spojuje své erotické "prohřešky" s drobnými školními přestupky. V jeho mysli se tak objevuje paralela mezi "vnější formou" školních slohových cvičení a vlastními nezbednostmi. Tento detail ukazuje, jak jemně Saba dokáže spojit psychologickou analýzu s porozuměním pro mentalitu dospívajícího.

Rituály poznání

Samotný děj románu je velmi prostý. Ernesto se setkává s několika postavami – s homosexuálním nosičem, s prostitutkou Tandou, se svým zaměstnavatelem i s matkou. Tyto epizody však nejsou náhodné. Každá z nich představuje rituál přechodu, jednu z iniciací, jimiž musí mladý člověk projít.

Touha poznat svět se zde neustále střetává s hranicemi, zákazy a překážkami. Právě tato zkušenost bolesti a zklamání postupně formuje Ernestovu osobnost. Raffaeli upozorňuje, že všechny epizody románu mají společný základní motiv: touhu po "hřejivém životě", který je zároveň přitažlivý i nebezpečný.

Jazyk mezi dialektem a poezií

Jedním z nejzajímavějších rysů románu je jeho jazyk. Saba využívá kontrast mezi spisovnou italštinou a triestinským dialektem.

Dialekt zde není pouze realistickým prvkem. Nese v sobě bezprostřednost každodenního života a zároveň vytváří hudební rytmus.

Hudebnost textu vzniká například pomocí:

• paronomázie, tedy zvukové hry mezi slovy podobného znění ("muloni", "limoni")

• opakování slov ("mascalzone… mascalzone", "giurami… giurami")

• aliterace ("mio Pimpo", "innocente come un colombino") 

Tyto postupy připomínají básnickou techniku Sabovy poezie. Není náhodou, že závěrečný popis Ernestových očí působí téměř jako verš z Canzoniere. Saba totiž zůstává básníkem i ve chvíli, kdy píše prózu.

Román na hraně

Raffaeli charakterizuje román jako text "na hraně". Na jedné straně stojí dospívající Ernesto – tělo, které ještě nemá slova. Na druhé straně starý Umberto – hlas, který už tělo téměř opustilo. Tyto dvě perspektivy se v románu neustále prolínají. Proto také nelze přesně oddělit příběh postavy od hlasu autora. Vyprávění se pohybuje mezi pamětí a přítomností, mezi zkušeností a jejím pozdějším pochopením.

Zrození básníka

Román končí ve chvíli, kdy se v Ernestově životě objevuje postava Ilia. Tento mladík se stává symbolem nové cesty – cesty umění. V posledních řádcích knihy si Ernesto s Iliem domlouvá další setkání. Tento okamžik má hlubší význam. Znamená přechod od dospívání k tvorbě. Ernesto se stane básníkem. Zde se kruh uzavírá: mladý Ernesto se proměňuje v budoucího autora Canzoniere, básníka, který dokázal – jak sám napsal v jednom ze svých veršů – zachytit "nekonečno v pokoře".