John Steinbeck, Na Plechárně | Když se dobré úmysly zvrhnou

V roce 1972 vydal Odeon společný český překlad novel Cannery Row (Na Plechárně) a Sweet Thursday (Sladký čtvrtek) s přiléhavými ilustracemi Adolfa Borna. Oba texty působí spíše jako komorní prózy než jako romány v klasickém smyslu. Nemají dramatický oblouk The Grapes of Wrath (Hrozny hněvu), biblickou šíři East of Eden (Na východ od ráje) ani tragickou sevřenost Of Mice and Men (O myších a lidech). Steinbeck zde odkládá tíhu velkého románu a soustřeďuje se na fragmenty světa.

Montereyská Cannery Row není dějinným polem ani metafyzickou krajinou jako údolí Salinas. Je to konkrétní ulice s pachy sardinek, rezavými plechy, levnými podniky a biologickou laboratoří. A přesto právě zde Steinbeck zkouší něco podstatného: jak zachytit komunitu bez velkého dějinného rámce.

Na Plechárně nemá tradiční dramatickou konstrukci. Děj se rozpadá do epizod, drobných scén a postav, které vstupují a mizí. Mack a jeho parta, Dora, Lee Chong, Hazel, především však doktor – ti všichni vytvářejí mozaiku složenou z detailu, atmosféry a drobných gest. Nejde o příběh směřující k osudovému vyvrcholení, ale o soustavu situací, které dohromady vytvářejí obraz jednoho malého světa.

V Hroznech hněvu je jednotícím prvkem systémová úzkost – jednotlivec či celá rodina jsou drceni hospodářsko-společenským tlakem. V Na východ od ráje nabývá úzkost podoby ontologické otázky volby, viny a její dědičnosti. V O myších a lidech či v To a God Unknown (Neznámému bohu) má tragická nevyhnutelnost téměř mytický rozměr a i zde je komunita poslední oporou.

Na Plechárně najdeme z toho všeho jen náznaky. Úzkost je tu upozaděna ve prospěch popisu společenství. Drtící tlak světa zůstává spíše tichým pozadím než hlavní hybnou silou. Komunita dokáže chaos proměnit v řád, byť provizorní a křehký.

Sladký čtvrtek se vrací do téhož prostoru, ale tón je posunutý. Válka proběhla, svět se změnil – a s ním i ulice. Doktor, dosud pevný bod komunity, je tentokrát tím, kdo potřebuje pomoc. Jako by Steinbeck nadhodil otázku, zda lze svět udržet pohromadě alespoň v rámci malé komunity, když velké dějiny otřásly jeho základy.

Obě prózy tak působí jako drobné společenské skici – obrazy lidské solidarity i lidské nemotornosti. Jsou to texty pozorovatele, který sleduje jeden malý svět a ví, že právě zde se dobrý úmysl snadno zvrhne v průšvih. A přesto v tom průšvihu zůstává cosi hluboce lidského.