Joris Karl-Huysmens | Naruby - naturalismus obrácený naruby

Naruby (À rebours) – román proti naturalismu

Román Naruby (À rebours, 1884) patří k textům, které zásadně proměnily literární atmosféru konce 19. století. Huysmans jím nejen vstoupil do prostoru dekadentní estetiky fin-de-siècle, ale především se vědomě rozešel s naturalismem, literárním směrem, k němuž sám dříve patřil. Román tak není pouze portrétem excentrického aristokrata, ale zároveň literárním manifestem proti dominantní poetice své doby.

Od naturalismu k dekadenci

Naturalistická literatura, spojená především se jménem Émila Zoly, usilovala o přesné a mimetické zobrazení reality. Svět byl v těchto románech chápán jako prostor determinovaný sociálními a materiálními podmínkami. Postavy byly často produktem prostředí, do něhož se narodily, a naturalističtí autoři se zaměřovali především na život nižších vrstev, chudobu, kriminalitu nebo sociální nespravedlnost moderní průmyslové společnosti.

Huysmans byl zpočátku součástí tohoto hnutí. Postupně však začal pociťovat, že naturalismus se vyčerpává. V jeho očích se stal metodou, která opakuje stále stejná témata a omezuje literaturu na popis průměrného života. Román Naruby je jakýmsi programovým odmítnutím tohoto přístupu. Namísto sociální reality přivádí Huysmans na scénu postavu, která stojí mimo běžný svět.

Des Esseintes: aristokrat proti realitě

Hlavním hrdinou románu je Jean des Esseintes, poslední potomek starého aristokratického rodu. Bohatý, nemocný a hluboce znechucený moderní společností se rozhodne opustit Paříž a uzavřít se ve svém venkovském sídle. Tento krok není pouhým útěkem ze společnosti. Des Esseintes chce vytvořit prostor, v němž bude život nahrazen uměním. Jeho dům se tak postupně mění v laboratorní prostor estetických experimentů. Des Esseintes odmítá přírodu a věří, že umělé výtvory lidské imaginace mohou být dokonalejší než svět přírody. Ve své knihovně shromažďuje symbolistní a dekadentní autory, zatímco realistické spisovatele odmítá jako příliš vulgární a prozaické. Stejný princip se uplatňuje i v jeho každodenním životě. Des Esseintes vytváří složité synestetické experimenty, v nichž spojuje chutě, barvy a zvuky. Likéry se stávají nástrojem hudebních kompozic na jazyku, parfémové směsi vytvářejí imaginární krajiny a dokonce i květiny musí splňovat estetické kritérium: nejvíce ho fascinují ty, které vypadají uměleji než umělé květiny.

Psychologický román smyslů

V tomto smyslu je Naruby paradoxním románem. Na jedné straně je posedlý smyslovými vjemy – chutí, vůní, barvou a zvukem. Na druhé straně se téměř úplně vzdaluje fyzické realitě. Děj románu je minimální a většina textu se odehrává v mysli hlavního hrdiny. Huysmans tak vytváří román, který je zároveň psychologickou studií a katalogem estetických zkušeností. Smyslové experimenty nejsou samoúčelné. Mají ukázat, že svět nelze redukovat na čistě materiální realitu, jak to činil naturalismus. Des Esseintes proto odmítá myšlenku, že umění má napodobovat přírodu. Podle něj je situace přesně opačná: umění je schopno vytvořit intenzivnější a rafinovanější zkušenost než samotný život.

Umění proti životu

Tato estetická strategie však postupně vede k paradoxní situaci. Čím více se Des Esseintes snaží vytvořit život složený pouze z umění, tím více se jeho existence stává křehkou a nemocnou. Izolace, nervová přecitlivělost a neustálé hledání nových smyslových stimulů postupně ničí jeho tělo i psychiku. Na konci románu lékař rozhodne, že Des Esseintes musí svůj experiment ukončit a vrátit se do Paříže. Tím Huysmans naznačuje, že umění nemůže nahradit život natrvalo. Estetická existence je možná pouze jako krátký experiment, nikoli jako trvalý způsob bytí. Román tak končí v napětí mezi dvěma póly. Na jedné straně stojí odmítnutí naturalistické představy, že literatura má zobrazovat svět takový, jaký je. Na druhé straně Huysmans zároveň ukazuje, že čistě estetický život je nakonec neudržitelný.

Manifest dekadence

Naruby se proto stal jedním z klíčových textů dekadentní literatury fin-de-siècle. Jeho hlavní hrdina byl některými kritiky – například Maxem Nordauem – interpretován jako symbol degenerace moderní společnosti. Takové čtení však přehlíží, že Huysmansův román je především literárním experimentem, který měl ukázat hranice realistické poetiky.

Des Esseintes není pouze portrétem dekadentního aristokrata. Je především prostředkem, jímž Huysmans testuje možnosti literatury. Román tak stojí na přechodu mezi dvěma epochami: mezi realismem 19. století a symbolistní modernou, která začíná chápat literaturu jako autonomní estetický prostor.

Naruby   je bez pochyb jedním z nejvlivnějších románů své doby, ačkoliv bývá spíš četbou elitářů. Ukazuje okamžik, kdy se evropská literatura začíná obracet od reality k imaginaci a kdy se otázka vztahu mezi uměním a životem stává jedním z hlavních témat moderní kultury.