Běžná definice říká, že historický román je takový román, jehož děj se odehrává v minulosti, kterou autor nezažil. Tato formulace je praktická, ale literárně nedostatečná. Samotná časová vzdálenost totiž z románu ještě nedělá román historický. Rozhodující není jen to, kdy se příběh odehrává, ale především jakým způsobem je minulost literárně uchopena.

Román může být zasazen do dávné epochy a přesto zůstat pouhým příběhem v dobovém kostýmu. Pokud historické reálie plní pouze funkci dekorace nebo exotického ozvláštnění, pak nejde o historický román v pravém smyslu slova. Jde pouze o román s historickým pozadím.

Historický román vzniká teprve tam, kde jsou dějiny strukturující silou vyprávění. Individuální osud postav je určován konkrétní společenskou situací, politickými konflikty, náboženskými proměnami či ekonomickými podmínkami své doby. Příběh z této situace vyplývá; nelze jej oddělit od historického rámce, aniž by ztratil svůj smysl.

Tento princip se ustálil už na počátku 19. století v románech Waltera Scotta, který vytvořil moderní model historického románu. Scott zasazoval individuální osudy fiktivních postav do konkrétních historických situací a propojoval osobní příběhy s velkými dějinami. Historie zde není kulisou, ale prostředím, které určuje možnosti jednání postav.

Historický román tak stojí na zvláštní rovnováze mezi dokumentací a imaginací. Autor se může opírat o prameny, historické studie nebo kroniky, ale zároveň musí zaplnit mezery, které historie zanechává. Proto historický román typicky kombinuje historické postavy, skutečné události a fiktivní protagonisty. Právě prostřednictvím těchto fiktivních postav se čtenář může pohybovat v historickém světě, který by jinak zůstal abstraktní.

Minulost však v historickém románu nefunguje pouze jako rekonstrukce. Často se stává prostředkem reflexe přítomnosti. Vzdálená epocha umožňuje autorovi tematizovat konflikty své vlastní doby v jiné perspektivě. Historický román tak vytváří zvláštní časovou perspektivu: vypráví o minulosti, ale zároveň mluví k přítomnosti.

Dobře je to patrné například v románu Quo vadis Henryka Sienkiewicze. Tento text neobléká do antických kostýmů pouhý milostný příběh. Římský svět je rekonstruován jako hodnotově odlišný celek – svět, v němž je moc spojena s kultem císaře, legitimita vychází z tradice impéria a rodina je pevně zasazena do hierarchického, patriarchálního řádu.

Současně je tento svět nahlížen z perspektivy rodícího se křesťanství, které přináší jiný pojem důstojnosti, oběti a univerzálního společenství. Konflikt mezi Neronovým Římem a prvními křesťany není pouze dramatickým pozadím, ale strukturálním napětím románu. Právě zde se ukazuje základní princip historického románu: individuální osudy postav nelze oddělit od dějinného konfliktu, který je utváří.

Různé způsoby historičnosti

Historické romány však pracují s minulostí různými způsoby. Některé texty usilují o co nejvěrnější rekonstrukci prostředí a opírají se o historické prameny, fakta a detailní reálie. Jiné používají narativní postupy, které vytvářejí "efekt historičnosti" jiným způsobem: tematizují samotnou vzdálenost mezi minulostí a přítomností.

V takových románech se trojúhelník doba vyprávěná – doba vypravěče – doba čtenářova stává jednou z nitek vyprávění.

Typickým příkladem jsou Snoubenci Alessandra Manzoniho. Román pracuje s fikcí nalezeného rukopisu: vypravěč předstírá, že přepisuje starý text ze 17. století. Mezi dobou děje (mor v roce 1630), dobou autora (19. století) a dobou čtenáře vzniká napětí. Historie zde není pouze rekonstruována; je tematizována jako problém jazyka, interpretace a pravdivosti. Minulost se ukazuje jako text, který k nám přichází přes přepisy a interpretace.

Podobný princip nacházíme v románu Jméno růže Umberta Eca. Tento román nezačíná středověkem samotným, ale moderní scénou editora. Úvod datovaný 5. ledna 1980 vypráví o nalezeném textu a jeho nejistém původu: vypravěč nachází roku 1968 knihu, kterou roku 1842 sepsal jistý Abbé Vallet jako přepis textu ze 14. století – údajně Adsa z Melku.

Následuje řetězec překladů, ztrát a neúspěšného pátrání po originálu; ani existence samotného Adsa se nedá ověřit. Přesto se vypravěč rozhodne zveřejnit svou rekonstrukci a otevřeně přiznává ediční volby. Eco tak převádí dějinnou distanci přímo do struktury románu. Minulost se zde neukazuje jako samozřejmá realita, ale jako textová stopa, která se k nám dostává přes překlady, opisy a interpretace.

Historičnost tedy není dána prostým faktem, že se něco stalo. Vzniká způsobem, jakým je minulost zprostředkována a jak se tato zprostředkovanost stává tématem vyprávění.

Historická distance

Historický román předpokládá plné vědomí dějinné distance – vědomí, že svět minulosti je jiný. Jiný je jeho systém hodnot, jeho mentalita i jeho zkušenost času. Tato jinakost musí být v textu přítomna, ať už skrze jazyk, strukturu vyprávění nebo tematizaci historických konfliktů.

Tam, kde minulost ztrácí svou odlišnost a je plně přizpůsobena modernímu pohledu, se román od historického blíží spíše románu dobovému. Historický román tak není definován pouhým zasazením děje do minulosti, ale způsobem, jakým minulost vstupuje do vyprávění – jako odlišný svět, jako problém porozumění, jako dějinný proces, který utváří lidské možnosti.

Teprve tam, kde individuální osud nelze oddělit od pohybu dějin a kde je jinakost minulosti tematizována, lze mluvit o historickém románu v pravém smyslu.

Tři základní podoby historické fikce

Z hlediska vědomí dějinné distance je možné rozlišit tři základní podoby práce s minulostí.

A) Klasický historický román

Historičnost zde znamená závazek vůči historickému faktu a historické mentalitě. Dějiny jsou hybnou silou příběhu a individuální osud postav je formován historickou situací.

Jinakost minulosti zde vzniká především z dějin samotných. Příběh není "současnost v historickém kostýmu", ale skutečný střet s odlišným světem.

B) Román historizující

Minulost zde funguje především jako dekorace. Historické prostředí je zachováno, ale mentalita postav je modernizována. Dějinná distance se zplošťuje a román se mění spíše v román "z určité doby" než v historický román.

C) Postmoderní historická fikce

Postmoderní historická próza nepracuje s historičností především jako s věrností faktům, ale jako s literárním problémem. Text často zviditelňuje samotnou konstrukci dějin: dokumenty, archivy, přepisy, editace či deviací historických faktů.

Čtenář zde nepotřebuje ověřovat přesnost historických údajů, ale rozpoznat odchylku a její smysl. Historičnost se stává tématem samotného vyprávění.

Walter Scott * Alessandro Manzoni * Victor Hugo * Lev Tolstoj * Alexandre Dumas * Charles Dickens * James Fenimore Cooper * Henryk Sienkiewicz * Benito Pérez Galdós * Alexandre Dumas fils * Gustave Flaubert * Robert Louis Stevenson * Anatole France * Mika Waltari * Lion Feuchtwanger * Heinrich Mann * Marguerite Yourcenar * Elsa Morante * Umberto Eco * Robert Graves