Lion Feuchtwanger - Trilogie Josefa Flavia

Židovská válka, Synové, Zaslíbená země,  Svoboda, 1968, přeložil Valter Feldstein

Začít číst trilogii Josefa Flavia od Feuchtwangera může vyžadovat určitou míru otrlosti, zejména pokud čtenář nemá předchozí znalosti o tématu. Na mě první díl trilogie, Židovská válka, pokukovala z knihovny už pěkných pár let, a tak jsem si řekl, že to zkusím: jeho Židovka z Toleda byla přeci skvělá. No a po prvních třiceti čtyřiceti trochu krkolomných stránkách jsem byl už tak vtažený do děje, že jsem si na Knihobotu hned objednal další dva díly a za ty tři týdny, co všechny ty postavy bydlely v mé mysli, jsem si na ně zvyknul tak, že se mi po nich teď stýská:) Proč by vlastně měl i dneska někdo číst třísvazkový román o římském historikovi, Židovi, Josefu Ben Matoušovi, z období vlády Flaviovců? Tak třeba proto, že jej napsal Feuchtwanger! A tudíž jeho historický román nebude zcela určitě jen historický, bude, podobně jako třeba díla Zweigova, nadmíru aktuální nejen pro dobu, ve které žil autor sám, bude nadčasový všeobecně. Hlavní hrdina, Žid Josef, se zdá být ztělesněním průměrného člověka. Je chytrý, ctižádostivý, ješitný s patrnými sklony k sobectví. Ať se snaží sebevíc, ať se - v domnění, že je vyvoleným - snaží postavit nad své vlastní potřeby,a pomoci těm "svým", nakonec vždy upřednostní své vlastní blaho před blahem ostatních. A přesto, jakkoli by mohlo být lákavé ho odsoudit, Feuchtwangerova schopnost psychologického vhledu do postavy znemožňuje čtenáři jednoduché soudy.První román, Židovská válka, zcela přirozeně seznamuje čtenáře s postavami, s nimiž se bude setkávat v průběhu celé trilogie a zaměřuje se na události, které předcházely první židovsko-římské válce (66-73 n. l.). Román končí konečným vyvrcholením bitvy, kterou svedly a protrpěly obě strany. Na prvním díle je patrné, že jej Feuchtwanger zamýšlel jako parabolu k událostem v Německu, kde narůstá odpor vůči Židům. V Judeji k židovskému povstání vede nespočet scén, v nichž se Římané o Židech vyjadřují povýšeně a považuji je za pověrčivé barbary. Feuchtwanger není nijak zaujatý, nestraní ani Židům ani Římanům, Židé mají stejné chyby jako Římané. Od cynických Římanů se liší jen svým náboženstvím jediného, neviditelného Boha. Podobně jako první díl, i příznakový název druhého dílu, Synové, předznamenává téma. Josefus je nyní sice v pozici vlivného a slavného člověka, císařův přítel a důvěrník, také významný spisovatel, autor díla "Judská válka", ale přesto je mnohými stále vnímán pouze jako císařův Žid. Je zřejmé, že v tomto díle dochází na rozdíl od Židovské války k interiorizaci konfliktu, značná část děje tohoto dílu se totiž odehrává spíše v Josefově nitru: Josef váhá, zda přijmout své kořeny a náboženství nebo ještě více přimknout k římským zvykům. Přestože je většina tohoto románu tvořena spíše slovy než činy, nabízí odtažitější, ale zároveň jasnější pohled na Josefa, na jeho ambice vůči sobě samému i vůči svým synům. Zvláště na vztahu k synům se odráží Josefův konflikt: touží je vychovat v židovské víře, aby oni žili skutečně to, o co celý život usiluje on sám, tj.jakási životní syntéza řecko-římské a židovské tradice, jakási forma tehdejšího kosmpolitismu. Díky svému židovství se však odcizuje jak své řecké manželce tak synovi, který židovskou víru považuje za ponižující - podobně jako sám Feuchtwanger. Finále této trilogie, Země zaslíbená, bylo pro mě srdcervoucím už proto, že se blížilo loučení s postavami, které jsem si za ty týdny oblíbil. Země zaslíbená je také díl, ve kterém Josef konečně popouští uzdu všemu, co v něm vřelo ode dne, kdy poprvé přijel do Říma. A tak se z opatrného a spíše pokorného muže, kterým vždy byl, stal Židem vzdorujícím vůči despotické vládě Demociánově. Feuchtwanger v tomto dílu hodně opakuje, co už zaznělo v předchozích dílech, ale to nijak nesnižuje dynamiku děje: i zde totiž napětí vytváří především očekávání, že Josefus, jakmile se vše urovná, udělá opět něco, co situaci Židů ještě zhorší. Co se však v této knize skutečně projevilo naplno, přestože bylo přítomno i v předchozích románech, byla Feuchtwangerova schopnost napsat silné dialogy - dialogy, které dokonale ilustrují, jak mohou lidé různých názorových pólů, lidé různých kulturního prostředí a zvyků mít pádné a platné argumenty pro svou věc.Mnohé se odehrává také na pozadí celé trilogie. Čtenář se seznamuje postupně se třemi císaři z rodu Flaviovců, Vespasiánem a jeho syny Titem a Domiciánem. Seznamuje se také detailně s reáliemi starověkého Říma té doby i Judeje, a Feuchtwanger do toho světa skvěle zasadil právě se rodící křesťanství spolu s mesijášským mýtem Ježíše Krista. Josefův život byl plný nejistoty, protože se vždy snažil stát dvojím občanem - občanem Říma i Judeje, ale vždy byl protichůdnými masami považován buď za jednoho, nebo za druhého, takže když se k moci dostal Domicián a vše, čeho Josef za ta léta dosáhl, se pomalu rozpadalo, jevilo se celé celoživotní dílo jako zbytečné. Zvláště když se Josephus vrátil do Judeje a zjistil, že se mu vyhýbají obě strany - Římané, kteří tam sídlili, i Židé, kteří v něm stále viděli zrádce. Byl to odraz Feuchtwangerova vlastního života, kterému po ztrátě německého občanství po nástupu nacistů k moci zůstala jeho židovská stránka, kterou v dětství plně nepřijal, protože se potýkal se stejnými problémy jako Josefovi synové. Nevědomost a neopodstatněný strach vyvolaly u jeho spolužáků ostych, což vyústilo v mírný odpor k jeho dědictví. Feuchtwanger po celé tři díly nikdy nic nepřikrášloval ani nepřeháněl, naopak podal výklad dějin, který v době vzniku trilogie rezonoval s ním a s lidmi s podobnými starostmi a může ve čtenářích rezonovat dodnes. Možná se nejedná o přesný Josefův životopis ani o precizní historické dílo, ale na tom vlastně nezáleží, protože to, co tvoří skutečnou hodnotu dila, jsou Feuchtwangerovy filozoficko-společenské diskuse, úvahy a náhledy na to, co mohlo být a stále je.Musím také zmínit překlad Valtera Feldsteina, který považuji za skutečně vynikající.